Z Podkarpatska do Řevnic a Mnichova: vzpomínka na Ivana Žeguce

Naplnění přání a snah Ukrajinců se za této situace nemohlo podařit – znemožňovalo je vítězství kteréhokoli z bojujících soupeřů.

Mnoho příslušníků generace dvacátých let muselo v roce 1944 opustit Ukrajinu nebo tu část Evropy, která se dostala pod sovětskou kontrolu. Rozhodující část života strávili většinou buď v západní části Německa, nebo v severní Americe. Až po šedesátce se dočkali počátku změn v SSSR, které základním způsobem ovlivnily situaci ve všech svazových republikách. Mohli pak ještě nabídnout své zkušenosti a energii snahám nezávislé Ukrajiny. Někteří z nich se o to snažili přes dvacet let. To byl i případ dr. Ivana Žeguce, jehož dlouhý život se uzavřel letos, 11. července v Mnichově.

Tento rodák z východní části Podkarpatské Rusi přišel na svět na počátku československé správy tohoto regionu. Jeho život ovlivnila základním způsobem skutečnost, že se stal v polovině třicátých let studentem ukrajinského gymnázia v Řevnicích. Dalších deset let tedy prožil téměř výlučně v Čechách. Mladí lidé z různých částí Podkarpatska vytvořili jádro studentského kolektivu neobvyklé střední školy, která se na sklonku československé státnosti přesunula do Modřan u Prahy. Žeguc zde maturoval za druhé světové války, vysokoškolské studium však už v Praze ukončit nemohl. Na jaře roku 1945 odešel s řadou vrstevníků za dramatických okolností do Bavorska. Vývoj poválečných poměrů ho pak dlouhodobě odříznul jak od českého prostředí, tak od rodného Podkarpatska.

Žeguc na rozdíl od mnoha jiných „novoemigrantů“ zůstal trvale v Mnichově a prožil tam více než sedmdesát let jako aktivní příslušník početné ukrajinské komunity. Dokončil zde vysokoškolská studia a v r. 1965 vydal svou doktorskou práci o vývoji národně-politických snah obyvatel Podkarpatska v letech 1848–1914. Pak se jako historik proti očekávání na dlouhou dobu odmlčel. Aktivně však sledoval dění v Ukrajině a ukrajinské diaspoře, ale také v tehdejším Československu – od Prahy po Prešovsko – a v rámci svých možností se snažil pomáhat finančně i jinak právě Ukrajincům v Československu.

Ivana Žeguce jsem poznal nejprve na dálku na konci roku 1966. Prostřednictvím magnetofonové nahrávky, kterou poslal z Mnichova do Prahy, se mi začal otevírat jiný obraz ukrajinství, v mnohém reálnější než dříve. V červenci 1968 jsem měl možnost poznat Ivana osobně přímo v Mnichově, krátce jsem dokonce u Žegucových bydlel. Bylo zajímavé sledovat, s jakým zájmem vnímal tehdejší dění v Československu, odkud odcházely z manévrů sovětské vojenské jednotky, aby se zhruba za měsíc vrátily. Než byly uzavřeny československé západní hranice, viděl jsem Ivana ještě jednou. Pak skončila možnost cestování tímto směrem, a tedy i sen o tom, že se v roce 1972 s otcem třeba podíváme na mnichovskou letní olympiádu.

V sedmdesátých letech byl díky Žegucovým snahám iniciován a uskutečněn jeden z hlavních vydavatelských projektů jeho života – almanach ukrajinského gymnázia, které mezi polovinou dvacátých a čtyřicátých let působilo v Praze, Řevnicích a Modřanech. Jde o cennou vzpomínkově-dokumentační publikaci, která soustředila významný materiál a stala se hlavním dokladem o činnosti této méně známé střední školy. Tento počin potvrdil, že kontakty mezi absolventy a studenty gymnázia trvají i za situace, kdy politické poměry téměř znemožnily jejich osobní setkávání.

Už proto se další naše setkání mohlo uskutečnit až na počátku devadesátých let, kdy bariéry mezi evropským západem a východem padly. Ivan, téměř už sedmdesátník, byl stále ještě člověkem plným energie a zájmu o dění v té části Evropy, kde strávil mládí. Ještě několikrát navštívil Podkarpatsko i Čechy a vždy překvapil množstvím elánu a nápadů, které s sebou přinášel. Mne uvedl Ivan na počátku 90. let podruhé a důkladněji do Mnichova německého i ukrajinského a jsem mu dodnes vděčný za tuto pomoc. Udržoval, dokud to bylo možné, kontakty se zbylými spolužáky z gymnázia a byl hlavním spojovacím článkem mezi nimi. Kromě toho vydal mezi lety 1999–2003 šest menších publikací, v nichž psal o dialektních poměrech huculského regionu, zamýšlel se nad fenoménem ukrajinské memoaristiky apod. Ukrajinský vývoj sledoval trvale se směsí naděje i nejistoty. Pokud mohu posoudit, ta trpělivá naděje vždy mírně převládala – bez ní bychom ostatně my všichni nemohli pokračovat ve své práci.

Ivan Žeguc se nakonec nestal vynikajícím představitelem ukrajinské emigrační vědy. Smysl a význam jeho života a odkazu je třeba hledat, jak jsem ukázal, jinde. Pro mne zůstane výrazným představitelem meziválečné ukrajinské generace, která se, takřka po celý život mimo svou zemi, snažila právě pro ni pracovat. Budu na něj s úctou vzpomínat.

(boz)

Foto http://sbirkysk.nkp.cz/index.php?page=sbirky&id=20

Více na https://www.myaukrajina.cz/node/321